Pár myšlenek o plastické chirurgii

Zamyšlení o estetické medicíně obecně

 

Máme tedy dvě základní množiny lidí – jedna chirurgické zákroky na těle, prováděné z estetických důvodů zavrhuje, druhá proti nim v zásadě nic nemá. Kdo má pravdu?

Důležitý je motiv. Tedy především pro první skupinu. Asi nikdo a to ani odpůrci, nemá nic proti estetické medicíně, aplikované například na oběti autonehody. Ale jestliže někdo není spokojen s nějakou částí svého těla a rozhodne se investovat často nemalé peníze do operace, která mu z jeho pohledu přinese lepší kvalitu života – a o to zde jde, často jej odsoudí. Můžeme dokonce slyšet “na to nemáme právo”. Druhá skupina bude prosazovat myšlenku, že jestliže je to jednou moje tělo, je to naprosto právě a jedině moje právo o něm rozhodovat.

První skupina obvykle říká, že tělo nám bylo dáno tak jak leží a běží. Ať už bohem či přírodou. A proto nemáme právo a není správné, dokonce je arogantní a zpupné se pokoušet opravovat práci samotného stvořitele. Skupina druhá se na to dívá jinak a bere tělo jako seskupení atomů, případně chemických sloučenin, které nám teď slouží, ale za několik desítek let se rozpadne na prach.

Z filizofického hlediska například stoicism říká, že důležité je přijmout vše, přijmout věci tak jak jsou. Naprosto přijmout sám sebe, své silné i slabé stránky. Každý je s něčím na sobě spokojený více a s něčím méně, mír a vyrovnaný život leží v bodě, kde přijmeme vše. Pak budeme šťastni. Také ovšem říká, že můžeme věci rozlišovat na ty, které jsou v naší moci a které nikoliv. Tedy pakliže se mi něco nelíbí a je v mé moci to změnit, aniž bych tím někomu ublížil, tak do toho. To bylo v zásadě východisko doktora Františka Buriana, zakladatele plastické chirurgie v tehdejším Československu.

Estetická medicína aplikovaní na jednotlivci nikomu třetímu neškodí (a snad je bezpečné tvrdit, že neškodí nikomu). Pokud se žena rozhodne, že jí zvětšení prsou zvýší kvalitu života, kdo má právo ji soudit a říkat, že by to dělat neměla, že to není správné? Pokud mi odstávají uši a celé dětství se mi kvůli tomu někdo posmíval a já se v dospělosti rozhodnu to řešit jednoduchou operací, kdo mi může říkat, že to mám prostě akceptovat a přijmout sám sebe takového, jakého mne příroda stvořila?

augmentace prsou

Nepochybně – když něco naprosto přijmu a akceptuji to bez výhrad, tak pro mne jakákoliv úprava ztrácí smysl. Pokud to ale nepřijmu a cítím, že mi to snižuje kvalitu života, je to něco, co je v mé moci to změnit. A proč bych neměl? Je to individuální a hodně potíží lidé způsobují sobě i ostatním tím, že soudí. Soudí své okolí, lidi kolem, jejich činy. Ale kdo jsem, abych  soudil? Lidé jsou plní názorů na všechno, ale potíž je v tom, že naprostá většina takových lidí nemá tyto názory nijak podložené a většinou ani promyšlené jeden či dva kroky do hloubky. Jak říká Ryan Holliday – Ego je zde nepřítel.